Odmalička jsem byla vedena ke sportu. Vlastně jsem ani neměla na výběr – otec byl hokejista a já měla jít v jeho sportovních šlépějích. Vyzkoušela jsem mnoho sportů – basketbal, atletiku, házenou, tenis. Všechny mi tak nějak šly, ale pořád to nebylo ono. Nic, co by mě úplně pohltilo a v čem bych skutečně vynikala.
Na to pravé ořechové jsem si musela počkat až do svých deseti let. Tehdy se mi dostal do ruky volejbalový míč a já už ho nikdy nepustila. Jak jsem ho milovala! Spala jsem s ním v posteli místo plyšáka, na nohách tenisky. Nepřišlo mi to divné – když taťka jako dítě mohl spát v bruslích, proč já bych nemohla spát v botách?
Rodiče mi postavili na zahradě volejbalový kurt, kde jsem trávila každou volnou chvilku. Trénovala jsem často až do setmění. Špinavá, unavená, šťastná. Je pravda, že trénovat volejbal sama nebylo úplně ideální, ale vystačila jsem si.
Velmi brzy bylo jasné, že tohle bude moje životní cesta a že jí ráda podřídím celý svůj život. Měla jsem talent, odhodlání i podporující rodiče. V patnácti letech jsem odešla z domova na sportovní gymnázium do Brna. O rok později jsem podepsala první profesionální smlouvu a další rok slavila svůj první extraligový titul. Tím odstartovala má sportovní kariéra.
Zažila jsem mnoho úspěchů a, když se nad tím zamyslím, velmi málo neúspěchů. Měla jsem štěstí na skvělé trenéry, kvalitní týmy a úžasné spoluhráčky. Jsem pětinásobná mistryně republiky, dvojnásobná vítězka evropské ligy, reprezentantka ČR. Dva roky jsem hrála ve Švýcarsku a jeden rok v Ázerbájdžánu. Procestovala jsem svět a zažila opravdu krásný sportovní život.
Život, kde bylo mé tělo nástrojem k úspěchu. Nástrojem, který dlouho dokonale fungoval… až se jednoho dne rozbil. A rozbil se hodně.
Za svůj život jsem měla mnoho zranění. Ve výčtu by to vypadalo asi takto:
- Výron kotníku: 8×
- Zlomenina kotníku: 1×
- Operace kolene: 2×
- Operace ruky: 2×
- Zlomené a vykloubené prsty: raději nepočítám
- Operace zad: 2×
Poslední zmíněné zranění mi ukončilo kariéru a od základů změnilo život. To, co jsem považovala za samozřejmé a na co jsem se mohla celý život spolehnout, najednou nefungovalo. Nefungovalo vůbec nic.
Nebyl to však jeden pohyb, který všechno ukončil. Nebylo to jedno špatné ohnutí. Prakticky celou kariéru jsem tomu šla naproti. Vlastně se divím, že to nepřišlo mnohem dřív.
Dlouhé roky jsem si myslela, že síla znamená vydržet víc než ostatní. Dnes už vím, že skutečná síla je umět zastavit, naslouchat svému tělu a dát mu péči, kterou si zaslouží. Tělo si pamatuje všechno – a dříve nebo později vás na to upozorní.
Pro vysvětlení se však budu muset vrátit téměř na začátek své kariéry. A možná právě tato část příběhu někomu pomůže. Možná mladému sportovci, který si po přečtení těchto řádků začne svého těla více všímat, vážit si ho a věnovat mu potřebnou péči a regeneraci.
Kdo byl mým sportovním vzorem? Jaromír Jágr. Měla jsem doma album plné výstřižků z novin, článků a rozhovorů. Byl pro mě ztělesněním dokonalého sportovce. Ne že by se mi to v hlavě urodilo samo. Jak už jsem zmínila, otec byl bývalý hokejista a velmi často mi jeho příběh vyprávěl. Filozofie u nás v rodině byla jasná: „Chceš být lepší než ostatní? Musíš dělat víc než ostatní.“
A tak jsem dělala.
Jakmile v šestnácti letech odstartovala má kariéra, týdně jsme měli 10 tréninků a jeden až dva zápasy. Už to bylo hodně, ale protože jsem chtěla být nejlepší, přidávala jsem si. Chodila jsem navíc do posilovny, každé ráno běhala 8 kilometrů – často i v den zápasu. Doma jsem měla činky, kettlebelly a spoustu dalších pomůcek. Hlavně dělat VÍC. Odpočinek? Nepotřebuji.
V některých týmech a v reprezentaci byl členem týmu masér. Byl s námi každý den – na tréninku i na zápase. Bohužel bych spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jsem byla na masáži. Regeneraci jsem nepřikládala velkou důležitost… Raději jsem šla dřepovat.
Jak už jsem psala na začátku, zranění se mi rozhodně nevyhýbala. Začalo to zhruba ve třinácti letech, kdy jsem půl roku hrála s bederním pásem. Pak pár výronů, sem tam zlomený nebo vykloubený prst.
V osmnácti letech jsem skončila na lehátku v Motole u pana docenta Koláře. Ta záda v pořádku nebyla, dostala jsem pár cviků na doma a nařízený odpočinek. To jsem si ale na konci sezóny ve finále extraligy rozhodně nemohla dovolit. Takže jsem si vzala dva Auliny a šla hrát. Naštěstí jsem prováděla doporučené cviky, takže záda po pár týdnech bolet přestala.
Zcela upřímně mohu říct, že jsem žádné své zranění nikdy nedoléčila. Ať už se jednalo o zlomený kotník nebo operaci kolene. Po odstranění části menisku jsem začala trénovat po sedmi dnech. Po tréninku jsem si doma sama vytáhla stehy a pokračovalo se dál. Doteď nad tím kroutím hlavou.
Ale tělo drželo. Jako by bylo gumové – zkrátka všechno fungovalo a já měla pocit, že to tak bude napořád. Trenér mi říkal, že jsem Terminátor, že vydržím víc než člověk… a já na to byla velmi pyšná.
Ve svých 31 letech, po zisku posledního extraligového titulu, jsem otěhotněla. Celé těhotenství jsem každý den chodila do posilovny a tvářila se, že vlastně ani těhotná nejsem. Ještě den před porodem jsem si šla zacvičit.
Pár dní po narození mé dcery jsem podepsala další smlouvu a plán byl jasný: rychle se vrátit zpátky na palubovku – nově za Duklu Liberec. Měla jsem rok na to dostat se zpátky do formy. A tak jsem cvičila… posilovala… běhala schody… skákala. S tímhle vším jsem začala zhruba týden po porodu. Unavená, nevyspalá, ale odhodlaná vrátit se.
Skoro přesně na den, rok po porodu porodu, se „něco stalo“. Při zvedání činky mě velmi zabolela záda a hned jsem věděla, že je něco špatně – ale tak nějak víc špatně, než kdy bylo. Záda bolela a zhoršovala se, začala bolet noha, necítila jsem prsty.
Následovala magnetická rezonance. A výsledek? Výhřez ploténky, útlak kořene. Zkrátka diagnóza nebyla dobrá. Byla doporučená operace, ale s vedením klubu jsme se dohodli, že zkusíme počkat a nedělat ukvapená rozhodnutí.
A tak jsem dál jezdila na tréninky, kde jsem jen seděla, koukala a snažila se cvičit. Strávila jsem čtyři dny v týdnu téměř tři hodiny v autě, protože jsem cestovala do Liberce. Jak už teď vím, sed v autě výhřezu ploténky zrovna nepomáhá.
Absolvovala jsem obstřiky páteře pod rentgenem, ale výsledky to neneslo. Jak by také mohlo. Doma jsem se starala o miminko, v noci nespala, na cvičení čas nebyl, o odpočinku nemůže být ani řeč. A psychika? Ta to taky odnesla :-)
Výsledek byl takový, že jsem dva roky po výhřezu stejně skončila na operačním stole.
V mé hlavě operace zad vypadala tak, že mi zkrátka odstraní kousek ploténky a zase budu v pořádku. Vždycky se mi přece všechno léčilo rychle, tak proč by to teď mělo být jinak. Záda nebo kotník – neviděla jsem v tom rozdíl. A opět jsem se spletla.
Prakticky hned po první operaci páteře došlo k dalšímu výhřezu ve stejné oblasti a obratle si sedly úplně. Všechno bylo extrémně bolestivé. Nemohla jsem sedět, ležet, chodit, stát ani spát. Žila jsem pouze na lécích proti bolesti. A těmi léky rozhodně nemyslím Ibalgin. Používala jsem mnohem silnější kalibr, ale ani ten většinou nezabíral.
Nevěděla jsem, co se sebou. Ze dne na den mi skončil život. Nevěděla jsem, jak se postarat o dceru, když já sama mám problém jen vstát z postele. Byla jsem naprosto zoufalá.
Půl roku po první operaci jsem opět ležela na operačním sále a čekala mě další operace. Výměna ploténky, břišním přístupem. Rázem jsem byla rozřezaná ze všech stran – zezadu, zepředu – umělá ploténka. Na mém těle naprosto nic nedrželo a nic nefungovalo. Bolesti byly obrovské.
Po druhé operaci jsem měla 6 týdnů zakázáno sedět. Pokud jsem se někam potřebovala přesunout autem, manžel mě vozil v kufru, kde jsem se snažila v zatáčkách nepřekulovat ze strany na stranu a nějak se udržet. Stát mi ale také nešlo, takže jsem skoro celý den ležela. Potřebovala jsem cvičit, ale nešlo to. Potřebovala jsem chodit, ale to příliš bolelo. A najednou mi začalo ochabovat i to, co do té doby drželo.
Po nějaké době však přišel den, kdy jsem si řekla, že takhle už to dál nejde. Byla jsem na tom špatně fyzicky a ještě hůř psychicky. Byl to den, kdy jsem si řekla „buď, anebo“. Buď se začnu hýbat i přes všechnu fyzickou bolest, nebo už budu napořád jen přežívat.
I když to teď bolí a možná máte pocit, že jste na dně, věřte mi – i malý krok má smysl. Tělo má obrovskou schopnost se hojit, když mu dáte čas a péči. Nevzdávejte to. Každý krok vpřed, i ten nejmenší, se počítá.“
Začala jsem chodit, začala jsem cvičit, navštěvovala jsem fyzioterapii. Po pár týdnech jsem poprvé zaznamenala malinký posun k lepšímu. A to byl okamžik, který mě naplnil aspoň malou nadějí. Nadějí, že bude líp, že se to zlepší.
Tento moment byl zásadní, protože jsem viděla, že to úsilí, které do toho vkládám, přináší výsledky. Sice malinké, ale přináší.
Proces uzdravování a návratu do života byl dlouhý. A vlastně ani nebudu mluvit v minulém čase, protože neustále probíhá a bude probíhat do konce života. Velmi často to vypadá tak, že udělám dva kroky vpřed a pak zase jeden zpátky. Léčba a regenerace není kontinuální a ovlivňuje ji obrovské množství faktorů. Učím se nepanikařit, když se mi záda zhorší, a snažím se zamyslet, proč se zhoršila a kde jsem udělala „chybu“. Přemýšlím, jak se tomu příště vyhnout, co udělat jinak.
Celý tenhle příběh má však svou pozitivní stránku. Ukázal mi cestu, kterou se chci v životě ubírat, která mě naplňuje a má význam.
Prakticky ihned po výhřezu ploténky jsem se začala zajímat o to, jak si pomoci. Hledala jsem terapie, doplňky stravy, bederní pásy, šamany, léčitele. Cokoliv vás napadne, to jsem zkusila. Pak jsem jednoho dne konečně našla něco, co dávalo smysl.
Začala jsem studovat DNS terapii – nejprve sama doma, poté už pod odborným vedením. Kurz za kurzem. Po nějaké době jsem se seznámila s Janou (Slusarčukovou). Vyloženě jsem ji přes kamarádku uprosila, aby si mě vzala na stůl po ordinačních hodinách, večer. Povídaly jsme si, ona mi uvolňovala záda, já sdílela příběh. A v ten den vlastně začala má práce v JS-Fyzio. Ne vyloženě ze dne na den, ale postupně.
Kurzy, semináře, vlastní fyzioterapie, zkoušky. Dokončila jsem studium DNS terapie, instruktora ZTV, lektorky Školy pánevního dna atd. Snažím se vzdělávat i nadále a v terapii s klienty spojovat to, co jsem se naučila, s tím, co jsem prožila a stále prožívám.
Udělala bych v životě něco jinak? Rozhodně. Stoprocentně. Na druhou stranu – kdyby se byť jen jedna věc z celého příběhu nestala, nebyla bych teď tam, kde jsem. Takže vlastně… ne, neudělala. Dovedlo mě to sem.
Získala jsem obrovskou empatii a pochopení. Našla jsem nové přátele. Změnil se mi od základů život, ale jako by konečně dával smysl. Moje práce mě velmi naplňuje a těší.
Co bych ráda vzkázala sportovcům – malým, velkým, profesionálním nebo těm, kteří zkrátka sportují pro zábavu? Starejte se o své tělo, věnujte čas regeneraci, protažení, uvolnění. Doléčte si svá zranění, i když na vás možná někdo tlačí – klub, spoluhráči, rodina nebo jen vy sami.
Tělo opravdu sčítá rány a pamatuje si. Pamatuje si každé zranění, natržení, zlomení, jizvu. Dejte mu čas a prostor a ono vám to v dobrém vrátí.
Toto je můj příběh. Úplně v kostce – zkrácený, osekaný ze všech stran. Skrývá se v něm ještě mnoho věcí, které s vámi ráda posdílím, když budete chtít. Ale to zase někdy příště.
Dejte svému tělu péči, kterou si zaslouží.
Šárka
Zpracovala: Šárka Poddaná
