Prozatím v pilotním režimu, než dosáhne své optimální formy, avšak jeho cílem je školit pedagogy, aby s dětmi jednoduchou a hravou, přesto efektivní formou cvičili, motivovali je ke zdravému, kvalitnímu pohybu, a do budoucna tak ve spolupráci s lékaři a fyzioterapeuty eliminovali jejich pohybové problémy. S vadným držením těla a různými typy asymetrií se totiž v současnosti potýká čím dál víc dětí. „Čas je v tomto případě parťák i nepřítel,“ shodují se fyzioterapeutka Mgr. Jana Slusarčuková, dětský ortoped MUDr. Jan Charvát, CSc. a pedagožka Mgr. Šárka Chvojková.
O důležitosti pohybu u dětí se mluví hodně. Jak velký vliv ale má na dětský vývoj?
JCH: Zásadní. Vše v lidském těle se děje za nějakým účelem a pohyb tomu nesmírně pomáhá. Je klíčový například pro formování správné osy končetin, korektních svalových tahů i pro výživu vyvíjejících se chrupavek. Ty totiž nemají žádné cévní zásobení, živí je výhradně kloubní tekutina, avšak pouze při pohybu. Zjednodušeně řečeno: když se děti nehýbou, chrupavky trpí. Spontánní pohyb od narození je stěžejní také pro vývoj páteře a centraci
kloubů.
ŠCH: Je nezbytnou součástí vývoje už od útlého věku. Z přibližně deseti hodin denně, které dítě tráví v mateřské škole, je zhruba šest hodin v pohybu. Naším úkolem je, aby byl pestrý, zábavný a kvalitní.
JS: Souhlasím s oběma. Pohyb je nesmírně důležitý a je potřeba v něm dítěti dopřát maximální volnost a aktivně ho k němu motivovat. Z mého pohledu je podstatná nejen kvantita, ale především jeho kvalita.
Jak vážná je u dnešních dětí v tomto ohledu situace?
JS: U většiny dětí najdete vadné držení těla, ploché nohy, neaktivní hluboký stabilizační systém. Při pozorování v přirozeném prostředí školky jsou vidět některé pohybové návyky, které mohou korespondovat s asymetrií při vyšetření. To může být následkem řady špatných návyků již v novorozeneckém a batolecím období. Jednou z nich je například poslední roky velmi populární šátkování. To doporučujeme maximálně dvacet minut denně a pouze na nutné přesuny. Setkávám se totiž s tím, že matky takto uvazují miminko i na několik hodin a pracují s ním na počítači. To z mého pohledu určitě není vhodné. Rodiče pak často nedokážou vznikající asymetrii odpozorovat včas a dítě přivedou do ordinace třeba až v šesti letech. V takovou chvíli už nejsme schopni problém řešit tak efektivně, jako bychom to zvládli v roce života.
Určitě ale není pohyb jako pohyb. Kdy je na místě do něj vědomě zasahovat a případně jej korigovat?
JS: Vědomě děti motivujeme k pohybu už od narození. Už jen tím, že jim dáme nad postýlku kolotoč, nabízíme mu hračky nebo kontrastní kartičky. Je důležité je nechat objevovat po vlastní linii. Pamatujte, že dítě napodobuje rodiče. Na druhou stranu jako u všeho i tady platí: všeho s mírou. Tzv. přestimulované děti totiž často nevědí, co si s tolika podněty počít.
JCH: Každé dítě je osobnost, a tak je k němu potřeba i přistupovat. Některé je odmalinka čilé a aktivní, jiné je naopak pomalejší a potřebuje svůj čas. Takové není na místě k určitým pohybům přímo nutit, protože na ně většinou ještě není koordinačně připravené. Spíše je třeba ho zaujmout, podporovat zvědavost a k pohybu vést postupně. Ve vyšším věku zase platí, že co je jednostranné, je škodlivé.
ŠCH: Ve školce okamžitě poznáte, jestli rodiče děti k pohybu vedou, nebo ne. Souhlasím s tím, že každé je originál, některé jsou pohybově zdatnější, ale najdou se i děti zcela pohybově nekoordinované. Většina z nich má pohybovou dysbalanci, to ale my jako pedagožky nedokážeme poznat.
JCH: O to cennější je právě Janin projekt, který má rozjet kvalitní pohybovou přípravu dětí již ve školkách. Učitelé tak budou informováni a trénováni a mohlo by se cíleně pracovat právě na koordinaci, ze které řada pohybových potíží plyne. Klíčová je v tomto také spolupráce s pediatry a rodiči.
Co tedy rodičům doporučit? Jaké jsou pomyslné „červené vlajky“ v dětském vývoji, které by je měly varovat?
JCH: Zpozornět by měli, pokud jejich dítě často bez zjevné příčiny padá, neudrží věci v rukách, kdeco vysype či vylije. V takovém případě je třeba řešit své podezření s pediatrem, ortopedem nebo fyzioterapeutem. Pak je řada na nás určit, jestli je problém strukturálního, nebo funkčního charakteru. Častým a dobře pozorovatelným problémem je vtáčení špiček nohou. To může být způsobeno tím, že dítě ještě nemá správně vycentrované kyčle. S takovými cvičíme, ale zároveň víme, že tomu stačí dát čas, než centrace proběhne. Jsou ale děti, které mají kyčle vycentrované správně, ale špičky vtáčí jen tak. V takovém případě si zadělávají na vážný problém, který je třeba řešit.
JS: Dítě je potřeba sledovat opravdu od narození. Souhlasím s kolegyní Petrou Kubejovou, která se specializuje na děti ve věku 0-3 let, která říká, že pokud se naučí nějakou dovednost, do dvou týdnů by ji mělo umět i na druhou stranu. Když se vám miminko začne otáčet doprava a točí se pouze tam, měla byste zpozornět. Je také důležité, aby nepřeskakovalo důležité vývojové milníky, tedy aby se plazilo a lezlo. Právě v těchto fázích dochází k správné centraci kloubů, a jakmile něco přeskočí, má to neblahý vliv nejen na klouby, ale i pozdější zapojení hlubokého stabilizačního systému. Problémy se přitom neprojeví hned, ale někdy třeba až po nástupu do školy.
Ve školce okamžitě poznáte, jestli rodiče děti k pohybu vedou, nebo ne.
Jak dnes probíhá osvěta a výcvik pedagogů, aby byli schopni vypozorovat a včas upozornit na špatné pohybové tendence dětí?
ŠCH: Neprobíhá. Je to již 21 let, co jsem vystudovala střední pedagogickou školu, posléze si vzdělání rozšířila o učitelství 1. stupně ZŠ a mám pocit, že se od té doby příliš nezměnilo. Procházíme sice určitými školeními, jsou však dobrovolné a hodně záleží, jestli má pedagog motivaci si v tomto směru doplňovat vzdělání. Osobně mám pohyb ráda a zajímá mě, proto jsem měla pocit, že s dětmi v tomto směru pracuji dobře a kvalitně. Po konzultaci s Janou a dalšími odborníky v rámci jejího projektu jsem však zjistila, že to dobře nedělám. Ocenila bych proto, kdyby takové školení bylo součástí „povinné výbavy“ všech učitelů. Já i moji kolegové jistě potvrdí, že jsme rádi za nové
podněty a inspiraci, co s dětmi cvičit a jak je ke kvalitnímu pohybu motivovat.
S jakými následky špatného pohybu nebo jeho absence obecně se setkáváte ve své praxi?
JS: Velmi často jsou to následky tzv. W sedu, kdy dítě sedí mezi patičkami, přeskočená fáze lezení či plazení. Přírodu člověk zkrátka neoblafne a je velká škoda, že v tomto směru u malých dětí zásadně chybí prevence. Opět jsme se shodly s kolegyní Petrou Kubejovou, že by přitom stačilo zavést v prvním roce života dvě návštěvy fyzioterapie, kde by se v začátku odhalily možné asymetrie a další problémy, které by šly velmi snadno odstranit. Když mi do ambulance přijde osmileté dítě, už je zafixované, vznikne struktura a s tou pohne jedině operatér.
Jako všude i v oblasti dětského pohybu se jistě šíří řada mýtů nebo dávno vyvrácených polopravd. S jakými se ve své praxi nejčastěji setkáváte?
ŠCH: Není to tak dávno, co bylo v osnovách nedoporučováno zařazovat do pohybu dětem rychlé lezení.
JS: To je velký mýtus. Přitom jedna z mála účinných terapií pro děti s dyspraxí, které jako batolata nelezla, je regresní lezení. To znamená, že si to zkrátka musí „dolézt“. Kdyby tak mohly učinit ve školce a ono „dys“ odbourat, už bychom je nemuseli nutit lézt v pubertě. To jsou střípky, které dle mého názoru svět školství a zdravotnictví rozděluje. A je to velká škoda.
JCH: Tohle je pro mě úplná novinka v medicíně. (smích) Jediné, co mě napadá jako potenciálně problematické je, že děti mívají ještě nestabilní čéšky, což může způsobovat jisté nepohodlí, ale při samotném lezení se jim nic nestane.
Dlouhodobě se hovoří o tom, že děti mají pohybu málo, tráví příliš času za počítačem, tabletem a sezením obecně. Jak se však projevuje opačný trend – tzn. velmi aktivních děti, které jsou zatěžovány přehršlí kroužků a zájmových aktivit. Není to druhý extrém, který má na jejich správný vývoj také negativní vliv?
JS: U malých dětí jsem pro přeskoč, přelez, podlez – onu zdravou aktivitu dětských hřišť, která mají smysl. Případně pro atletiku, která posiluje dětskou všestrannost. Až v pěti nebo šesti let bych se začala zabývat myšlenkou vrcholového sportu, ale s dávkou kompenzace a prevence. Jakmile toto chybí,
velmi často mladé sportovce zastaví bolest. Na začátku tu mnohdy extrémní tréninkovou zátěž zvládají dobře, ale při dlouhodobé absenci kompenzace dojdou do bodu, kdy je právě bolest omezí a nezřídka je z vrcholového sportu vyřadí úplně.
JCH: V tomto ohledu jsou ideální tzv. sokolská cvičení. Myslím, že se konají dodneška a trénují se tam ony jednoduché cviky, které se střídají a děti díky nim získají prvotní koordinační návyky, než je pustíme do jakéhokoli sportu. Vnímám, že když jako rodič chcete dát v dnešní době dítě v rozumné míře na nějaký sport, aby získalo fyzičku a zlepšilo koordinaci, nemáte moc možností. Málokdy najdete oddíl, kde by se trénovalo jednou nebo dvakrát do týdne, většinou jsou ty dávky vyšší – tři tréninky v týdnu a o víkendu závody. Pak je také důležité zmínit, že existují sporty, které jsou na pohybový aparát skutečně nesmírně náročné. To je například krasobruslení, se kterým dnes běžně děti začínají už ve třech letech. Vždycky je proto třeba myslet na kompenzaci, alespoň řízenou fyzioterapii nebo jiný odlehčující sport. Jako ortopedi
příliš nefandíme také sportovní gymnastice, která je plná tvrdých dopadů. Když si vezmete, že při normální chůzi přenášíte při každém kroku na kloubní chrupavky čtyřnásobek své tělesné váhy, jen si představte, že se rozběhnete, skočíte přes kozu a tvrdě dopadnete na zem. Takové sporty je třeba vykonávat vždy pod odborným dohledem.
Jako klíčový přínos vnímám osvětu, prevenci a spolupráci mezi pedagogy a zdravotníky. Chceme zdůrazňovat nutnost aktivního přístupu rodičů. Dítě se učí nápodobou.
Na novém projektu spolupracují kromě vás tří i odborníci z řad fyziotrenérů a dalších specialistů. Co vnímáte jako jeho hlavní poslání?
JS: Jako klíčový přínos vnímám osvětu, prevenci a spolupráci mezi pedagogy a zdravotníky. Chceme zdůrazňovat nutnost aktivního přístupu rodičů, protože dítě se učí nápodobou. Důležité je také rozšířit myšlenku, že jde o kvalitu, ne kvantitu pohybu a jeho zdravé dávkování. V neposlední řadě je to i o tom naučit děti nutnosti odpočinku.
JCH: Je třeba nahlas říci, že aktivita je vždycky lepší než pasivita. Že v dětském vývoji hraje důležitou roli správná výživa a případná suplementace, například vitamínem D. Že je třeba respektovat vlastnosti a náturu dítěte, ale rozhodně ho nenechávat jen tak si lenošit. V neposlední řadě dát rodičům jasnou informaci, že když se jim cokoli nezdá, musí to řešit a obrátit se na pediatra, fyzioterapeuta nebo ortopeda. Pro každého specialistu je výchozí situace důležitá, díky ní máme srovnání v čase. Čas je v tomto případě parťák i nepřítel – dá se využít k tomu, aby se ledacos snadno zkorigovalo, když ho ale necháme utéct, je pozdě.
ŠCH: Za mě je to rozhodně osvěta v tělovýchově a dostupná metodika. Teď už vím, že jsem doteď řadu věcí dělala špatně a spousta kolegů je na tom podobně. Chceme vědět, jak na zdravý pohyb s dětmi jít. A tento projekt vnímám jako skvělou příležitost.
KDO JE KDO
Mgr. Jana Slusarčuková je zkušená fyzioterapeutka a speciální pedagožka se zaměřením na tělesnou a pracovní výchovu zdravotně postižených.
MUDr. Jan Charvát, CSc. je dětský ortoped, patří mezi kapacity ve svém oboru. Mimo to je členem Americké akademie pro dětskou mozkovou obrnu
a vývojovou medicínu, Evropské dětské ortopedické společnosti a Dětské ortopedické společnosti Středního východu.
Mgr. Šárka Chvojková je zástupkyně pro předškolní vzdělávání ZŠ a MŠ Lhota pod Libčany s víc než třináctiletou praxí.
Zpracovala: Michaela Mikysková
Foto: Ondřej Šlambora a Laura Holubcová
