V našem klubu je to vlastně jednoduché.
Trenér na konci tréninku zavelí: „Protáhněte se!“
Děti se začnou v koutku válet na zemi, někdo si zaváže tkaničky, jiný si udělá stoj na hlavě.
Kontrola? Žádná.
Umění správného protažení? Těžko říct.
A přesto to trenérům nevadí. Možná proto, že by sami nevěděli, jak to udělat líp.
„Ale vždyť se asi protahují?“
Protože kdyby ne, určitě by si děti nestěžovaly na bolest v lýtku, že ano.
Určitě by můj syn, který denně trénuje dvě hodiny a jednou týdně má ještě „suchou“, nešel domů s tím, že nemůže došlápnout na nohu.
Suchá, mokrá, třetí, čtvrtá hodina – komu by to vadilo? Vždyť sport je zdravý!
Pro šestiletého hokejistu, devítiletého fotbalistu nebo dvanáctiletého plavce naprosto ideální režim. Co by mohlo jít špatně?
Někdy mi v ambulanci opravdu není dobře.
Poslouchám příběhy těchto nadšených sportovců a přemýšlím:
„Myslí to ten trenér vážně?“
„Má vůbec nějaké vzdělání?“
„Ví, jak se pracuje s dítětem ve vývoji?“
Nebo je to jen další pokračovatel legendární věty:
Když já byl malej, tak jsme to taky tak měli a podívej, jak jsme vyrostli!
No jo, vyrostli.
A kolik vás dnes bolí koleno, záda, kyčle? Kolik z vás už nikdy pořádně nesportovalo?
Kolik Jágrů vlastně z těchto klubů vyroste?
Jedno, dvě jména za dekádu? A za jakou cenu?
Jágrovo tříslo by mohlo vyprávět.
Federerovo koleno taky.
Rosického seznam zranění je delší než některé telefonní seznamy.
A Krejčí? Ten při basketu dopadl tak tvrdě, že si zlomil bederní páteř.
Ale my to nevidíme.
Protože růžové brýle rodičů jsou tlusté jak plexisklo.
Protože když náš malý Péťa nebo Anička maká denně tři hodiny, cítíme, že jsme na dobré cestě – na cestě k Wimbledonu, Grand Slamu, NHL.
A co kdybychom to udělali jinak?
Co kdybychom už od malička učili děti správně protahovat, kompenzovat, regenerovat?
Co kdybychom si přiznali, že sport pro zdraví je něco jiného než sport pro medaili?
Co kdyby trenéři místo vzpomínek na svoje mládí radši otevřeli knížku, článek nebo šli na kurz o práci s dětmi?
Protože možná, jen možná, pak bude méně lýtek, kolen, třísel a bederních páteří, které řeknou dost dřív, než dítě vůbec pozná, co to je radost z pohybu.
Sport má být radost.
Ne lékařská diagnóza.
Ne naše nenaplněné sny.
Tak na to nezapomínejme.
Kvůli dětem.
Ne kvůli sobě.
Zpracovala. Mgr. Jana Slusarčuková, DiS.
